Vyrazil jsem téměř z centra města po pláži směrem na východ, kde leží čtvrť jménem Boscombe. Asi po hodině chůze jsem vystoupal po schodech směrem od oceánu na vyvýšenou planinu, na které se rozkládá většina města.
Zpoza šedivých mraků se prodíralo jen několik paprsků zapadajícího slunce, když jsem si na jedné z hnědých laviček všiml kovové cedulky. Z dálky vypadala jako cedulky na adoptovaných sedačkách v kině Světozor. Říkal jsem si: „Že by tenhle nápad dostal i někdo v Anglii?" Šel jsem tedy blíž a přečetl na ní následující nápis: „Na památku Lese a Dory Lavenderových, kteří žili poblíž a milovali tento výhled." Po několika krocích jsem narazil na další: „Můj navždy milovaný manžel Philips Smith. Moje spřízněná duše a přítel a milující otec." A další a další: „Na památku Wilfrida a Dory Legiových. Vroucně milováni a navždy vzpomínáni" nebo „Marguerita a Allen Westovi. Užijte si pohledy, které tak milovali."
Vlastně skoro každá z laviček tady v Boscome Cliff Gardens má na sobě cedulku se vzpomínkou na někoho, kdo zde nedaleko žil a kdo sem rád chodil. Někomu se tento nápad možná bude zdát trochu nemorální, přesouvat vzpomínku na mrtvé mimo hřbitov, ale mě se dost líbí. Je to milá vzpomínka na ty, které jsme měli rádi. Navíc je spojená s příjemným pocitem, který se přiznám, na hřbitovech většinou nemívám.
Ptal jsem se kolemjdoucího šedovlasého pána, jestli je to celobritská tradice, nebo jen specialita tohoto kraje. Odpověděl, že takové cedulky začali lidé na lavičky většinou na pobřežích s pěknými výhledy dávat tak před třiceti lety. Tady v okolí Bournemouth jich je hodně, ale myslí si, že bych je našel i na dalších místech Anglie. Rozloučili jsme se a každý pokračoval svou cestou.
Teď už jsem zpátky doma a říkám si, že bych měl jednou rád taky takovou cedulku. Stálo by na ní: „Celý život se snažil, aby lidem s ním bylo dobře. A je rád, že v tom může pokračovat. Račte se posadit…"