Zastavení první: Tápání pravicových voličů
Pravice i levice v krajských volbách ztratily obdobný poměr hlasů a jejich voliči se přesunuli k menším neparlamentním stranám (viz zajímavý rozbor na blogu Data Boutique). Zatímco u levicových stran byl tento odpad všude přibližně podobný, u pravicových značně kolísal a například v Moravskoslezském kraji byl až padesátiprocentní. Nejsme tedy zatím svědky toho, že by lidé přestali chodit k volbám, ale minimálně u pravicových voličů je vidět, že na řadě míst ve velkém opouští své bývalé favority a snaží se hledat nové tváře. Pokud nebudou spokojeni ani s nimi, hrozí u nich rezignace na politické dění a to, že už příště k volbám prostě nepřijdou. A vítězství levice poté může být ještě výraznější.
Přitom tou nejpádnější odpovědí na nespokojenost se současnou politickou situací nebo s výsledky voleb by měla být občanská aktivita a ne rezignace nebo lhostejnost. V tuto chvíli bychom měli o to více sledovat to, jak si vedou všichni zvolení zástupci, zajímat se o věci kolem sebe a ozývat se těm, koho jsme volili, pokud nejsme spokojení s tím, jak nás zastupují (ale i těm, které jsme nevolili). Je třeba dívat se politikům v parlamentu i v krajském zastupitelstvu pod ruce a chtít vidět výsledky jejich práce. Je třeba nebát se této aktivity a zájmu o to, co se děje za vlastním plotem – i když to ještě zdaleka není všude zvykem a člověk se může setkat s řadou přezíravých pohledů.
V dalších volbách by se tak již nemělo stát to, že bude sklízet vavříny komunistická strana, které v posledních letech stačí k úspěchu a posilování preferencí nedělat téměř nic, stát tiše opodál, sem tam něco kritizovat, ale hlavně se do ničeho nenamočit (někde dokonce uspějí i ti, co „se namočili“ jak ukazuje postup Jiřího Dolejše do druhého kola senátních voleb v Praze 8). Přesně takový přístup „hleď si svého a hlavně se do ničeho moc nemíchej“ podporovala komunistická strana v době, kdy zde byla u moci. Je s podivem, že se jí tento princip začíná vyplácet i ve chvíli, kdy nevládne (navíc docela krátce poté, co vládnout přestala).
Potřeba aktivního občanského přístupu není ničím novým. Karel Čapek o tom v roce 1925 v knize O věcech obecných napsal: „Býti občanem, už to je nebo může být jakási politická aktivnost; záleží jen na tom, jakými jsme občany. Mluvíme-li o politice, myslíme tím vždycky jen poslance a politické profesionály; nikdy to slovo nevztahujeme na sebe samy. (…)Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, že bychom byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoliv večera říci, co jsme toho dne udělali zřetelně demokratického. Většina politických ideálů vyjadřuje naše očekávání toho, co má kdesi nahoře udělat vláda nebo parlament, ale celkem velmi slabou představu toho, co máme tady dole dělat my.“
Jak je vidět, český volič v této disciplíně nikdy nebyl žádným velkým přeborníkem. Je otázkou, zda zatím stojí permanentní zklamávání, čecháčkovská skepse nebo je to obyčejná lenost.
Zastavení druhé: Voličova naštvanost
Nejen z volebních výsledků je zřejmé, že narůstá i jistá naštvanost voličů. Je spojená s úspornými opatřeními i s přibývajícími odhaleními korupčních případů u vrcholných politiků. Tato odhalení jsou sice potěšitelná a ukazují, že se v tomto směru leccos dalo do pohybu, ale sama o sobě nestačí a bude třeba je dotáhnout až k pravomocným rozsudkům, což může být ještě dlouhá cesta. Do té doby jsou tato postupná odhalení společně s kroky,
které mají vést k úsporám, pochopitelným zdrojem frustrace a rozhořčení voličů.
V čase, kdy si téměř každý musí odkrajovat z toho, co má, a slova o nutnosti šetřit padají na všech frontách a tiskových konferencích, je krádež nebo obohacování se ze společného majetku tím nejhorším, co se politikovi může stát. Míra frustrace okradeného voliče k tomu, kdo vybírá státní kasu nebo rozebírá evropské fondy, je v tu chvíli takřka totožná jako k tomu, kdo by ho obral v podchodu nebo kdo údajně zneužívá sociální dávky. Činy jednotlivce v tomto případě zároveň velmi často padnou na celou skupinu – a děje se tak u bohatých i chudých.
Zastavení třetí: Voličova neznalost
Tím dalším, co ukázaly tyto volby, je potřeba podrobnějšího a úspěšnějšího vzdělávání u studentů i veřejnosti o tom, jak vlastně politika funguje, kdy koho jak a proč volíme. Pokud se některým stranám již podruhé za sebou podařilo namluvit lidem, že v krajských volbách mohou svým hlasem vyjádřit svou nespokojenost s podobou centrální politiky a prakticky tak umlčet hlasy, které by se ptaly po tom, jaké výsledky má čtyřleté působení vládce kraje, není tu něco v pořádku. Na předvolebních billboardech krajských voleb by se také vůbec neměly objevit výzvy typu „Chcete mít strach o svůj důchod?“ s vidinou toho, že by nějaký volič vůbec mohl uvěřit tomu, že tohle jeho hejtman zařídí. To a ještě mnohem více ukazuje, že politická gramotnost českých voličů je velmi malá a mnozí z nás často pořádně neví, koho zrovna teď a proč vůbec volí. Je to rozhodně výzva pro pedagogy, média a další, aby se na tento typ vzdělávání zaměřili mnohem více. Není třeba skákat na špek těm, kteří by chtěli těžit z naší neznalosti.
A kdy s tím vším začít? Třeba hned v pátek u volební urny…a nebo po první schůzi Senátu nebo krajského zastupitelstva.