„Táta?" zarazí se Dany. „Tátu zabili, když mi byly tři."
„Cože?" nechci věřit svým uším.
„Jo, zastřelili ho. Mně byly tři roky a bráchovi dva. Tehdy to bylo v Kolumbii docela častý. Byla to hodně nebezpečná země," říká Dany a ujišťuje mě, že kdybych potkal někoho dalšího z Kolumbie v jeho věku, bude mít s velkou pravděpodobností podobnou zkušenost.
Nevím, jestli se mám vyptávat dál. Ale přirozená zvědavost i to, že Dany vypadá pořád klidně, rozhodují o tom, že se přeci jen ptám. „A jak se to stalo?"
Dany se rozpovídá: „Během jednoho večera jsme přišel o tátu a dva strýce. Do baru přišli nějací muži s pistolemi, nejspíš členové místního drogovýho podsvětí a spoustu lidí v tom baru jen tak postříleli."
„Jednou se střílelo i v našem domě. Teta měla dole krám se zmrzlinou. Jednoho dne tam přišel chlapík a zastřelil jiného chlápka v obchodě. Slyšel jsem všech osm výstřelů. Bylo to hrozný slyšet těch osm ran tak blízko.V Kolumbii říkáme, že nejlevnější je život, protože tam nemá žádnou cenu," říká poklidně Dany.
Ve třinácti letech odjel s mámou a babičkou do Španělska, kde žije a studuje dodnes. Teď je mu devatenáct. „Kolumbie se ale dost změnila. Dnes je většina míst o dost bezpečnějších. Když jsem tam byl poprvé po odjezdu na návštěvě, byla to úplně jiná země."
Pod ochranou kartelů
Podle publikace organizace „Foreign Policy" je dnes Kolumbie na 14. místě seznamu nejnebezpečnějších režimů na světě. Problémem této latinskoamerické země jsou kromě neutěšené ekonomické situace především drogy, drogové kartely a desetiletí přetrvávající boje s paramilitárními skupinami, které jsou na ně napojené.
Kartely převzaly vládu nad Kolumbií na konci 70. let. Největšími z nich byly Medellínský a Calijský kartel. Jejich zisk prý v 80. letech, v dobách největší slávy, byl až 60 miliónů dolarů měsíčně. Právě pod ochranou těchto kartelů vznikaly skupiny jako AUC, ELN a FARC, které se ukryté v džunglích snažily svým chlebodárcům zajistit klidné a bezpečné obchodování s narkotiky. Na počátku 90. let se kartelům postavil prezident Andrés Pastrana. Jeho taktika spočívala především ve vypalování polí, kde se pěstovala koka.
Současný prezident Álvaro Uribe, který stojí v čele země od roku 2002 a těší se velké podpoře veřejnosti, má svou strategii mnohem promyšlenější. Před čtyřmi lety vyhlásil takzvaný Zákon o míru a spravedlnosti. Díky němu využilo více než 25 000 členů paramilitárních skupin možnosti beztrestně složit zbraně. Kriminalita v zemi opravdu začala klesat. Dnes v Kolumbii připadá ročně na každých 100 000 lidí 40 vražd, což je o třetinu méně než v devadesátých letech.
Vedle tisíců zajatých řadových Kolumbijců drží guerilloví bojovníci i několik desítek významných lidí z Kolumbie i zahraničí. Používají je k nátlaku na vládu a snaží se je měnit za zajaté spolubojovníky. Během prezidentské kampaně v roce 2002 tak členové guerill například unesli kandidátku Ingrid Betancourtovou.
Americký Kongres publikoval v listopadu loňského roku, krátce po zvolení Barracka Obamy prezidentem USA zprávu, která potvrdila, že počet vražd v Kolumbii se opravdu snížil. Plocha polí osázených kokou se však mezi lety 2000 a 2006 zvýšila o patnáct procent. Studii vypracoval na zadání současného Obamova viceprezidenta Joe Bidena Hlavní kontrolní úřad (GAO) a měla zjistit, zda se vyplatilo 5 miliard dolarů, které Spojené státy za posledních osm let investovaly do takzvaného Plánu Kolumbie. Snahy o snížení drogového businessu jsou složité. Obzvlášť pokud je pěstování koky v chudých oblastech stále zdaleka nejvýhodnější obživou.
Fotbal mezi kapkami krve
Dany odešel obsloužit příchozí hosty. Já se několik vteřin jen zaraženě dívám do země. Vím, že každý z nás máme za sebou spoustu událostí, o kterých nemluvíme s každým na potkání. Ale že má za sebou tohle všechno, co jsem za posledních patnáct minut slyšel, bych u toho kluka s tmavě hnědýma očima a černými zakudrnacenými vlasy neočekával ani náhodou. Zatím jsem se s ním bavil o vzpomínkách na Kolumbii jen jako na krásnou zemi, kde jako malý hrával s kamarády na ulicích fotbal. Když si to všechno zpětně přehrávám v hlavě, jsem vlastně rád, že jsem se i přes všechny „kapříky", „tunely" a justiční i nejustiční mafie narodil tam, kde jsem se narodil.