V posledních měsících se v českých médiích stále častěji objevují případy, kdy je uváděna etnicita Romů i v případech, kdy pro událost, která je v článku popisovaná, nemá žádný význam (krádeže, rvačky, vandalismus). Jsou tím posilovány už tak dost silné negativní stereotypy veřejnosti o Romech. Kde vidíte příčiny toho, proč se tak děje?
Jde evidentně o projev xenofobie, byť třeba jen latentní a ne zcela vědomé či přiznané. Tolerance k jinakosti představuje kulturní výkon, kterého je schopen jen člověk a musí se mu učit. Jak víme z přírody, xenofobie je přirozená vlastnost živých tvorů: zrzaví mravenci bojují s černými, srny zabíjí srnečky albíny, či dají-li děti hajného kolouškovi na krk červenou mašli, ostatní srnci kolouška ubodají svými parohy.
Základy stereotypů je třeba hledat ve výchově v rodině, ve školách i v chování lidí, kteří ve společnosti vytvářejí vzory, a tím společnost kultivují nebo naopak negativní stereotypy tradují dál: Vzpomeňme na minulého premiéra, jak se vyjádřil o předsedovi úřednické vlády panu Janu Fischerovi: nehodnotil ho jen jako úředníka, ale dodal, že je Žid. Takové chování je ve staré Evropě již mimo normu. Za takové situace se nelze ničemu divit.
Změna stereotypů chování potřebuje hodně času: ve Spojených státech se první černí studenti na univerzitách objevili až ve druhé půlce minulého století a prvním afroamerickým prezidentem je až Obama. V sousedním Německu se ve vládě objevil první ministr asijského původu Philipp Rösler rovněž až v poslední vládě, tedy po 65 letech boje s rasovými předsudky. U nás v politice ani mezi moderátory v televizích nenajdeme ani jednoho Roma či Vietnamce.
Nejčastěji se stereotypní a negativní zobrazování objevuje v regionálním zpravodajství a regionálních denících. Proč právě tam?
Důvody mohou být minimálně dva: Za prvé v některých regionech mají s etnickými menšinami větší problémy, než Pražáci, kde sídlí celostátní média a tradičně tu žije spousta cizinců. Za druhé asi etické kodexy těchto médií nejsou tak přísné, pokud tam vůbec existují. Problém je ale už i v označení: Někdy mám dokonce pocit, že jsme propadli bludnému klamu z nového pojmenování a domníváme se, že říkáme-li cikánům Romové, tím je tento problém vyřešen.
V uzavřených lokalitách (regionech) může hrát roli i efekt, který se nazývá v sociologii médií spirála mlčení. Lidé nechtějí být izolováni se svými názory. Ten, kdo má pocit, že jeho názor je většinový, cítí se být silnější. Každý, kdo vidí, že jeho názor ztrácí podporu, umlká. Tolerantní lidé jsou zřejmě v některých lokalitách v menšině a tato situace se odráží i v médiích.
Stereotypizující fotky však překvapivě často na svých stránkách České noviny uvádí i zpravodajská agentura ČTK. Je to podle vás přijatelné?
Podle mě zveřejnění stereotypizující fotografie vedle zprávy o tom, že se podle OSN diskriminace Romů v Česku a na Slovensku zhoršuje, v očích lidí ze staré Evropy jen tuto zprávu potvrzuje. Moc dobře si pamatuji, když jsem po návratu z emigrace viděl pořad pánů Šimka a Krampola, ve kterém zesměšňovali Vietnamce, jak jsem byl najednou nervózní: měl jsem strach, že je každou chvíli v želízkách odvedou z jeviště. Nic takového se nestalo, a lidé se dobře bavili. Něco takového by se třeba v sousedním Německu nemohlo už stát. Nebo přesněji řečeno: v době, kdy jsem tam žil.
Podílí se na tomto trendu probíhající finanční krize a nutnost médií bojovat o každého čtenáře a diváka?
Každá krize zhoršuje vztah k minoritám, protože hledá viníky. Svádět ale cokoliv na Romy, Vietnamce či jiná etnika je vždycky infantilní: je to stejné jako svádět špatné známky na učitele a nezamýšlet se nad vlastní odpovědností.
Problém Romů je samozřejmě velmi starý a řešit ho by vyžadovalo velké výdaje, protože řešení je spojené s investicemi do jejich vzdělání, aby cítili větší odpovědnost sami za sebe a aby na to, že se dovedou sami o sebe postarat, byli hrdí. Tento problém se ale netýká jen minorit, ale i Čechů a Moravanů, kteří žijí na periferii společnosti.
Pamatuji se, že v době hojnosti ve Švédsku hodně Romům pomohlo zavedení pojízdných škol, které s Romy kočovaly. U nás by už něco takového nebylo třeba, naši Romové nekočují, ale soustředit se na jejich vzdělávání, to by měla být naše hlavní starost. Výsledky by se ale objevily až za několik generací. Bohužel v současnosti se často dělá politika jen na jedno volební období, a proto je zaměřená pouze na viditelná a efektní řešení bez dlouhodobých dopadů. Takový přístup nemůže přinést žádné skutečné výsledky.
Máte bohatou zkušenost s německou mediální scénou. Jak pracují německá média se zobrazováním početné skupiny Turků a dalších národnostních menšin? Mění se ta situace v posledních měsících?
Na to nemohu odpovědět, protože tam již dvacet let nežiji a v německých médiích, která sleduji, se nic v tomto směru nemění, protože tam se dodržují velmi vysoké etické standardy.
Důležitou roli hrají v tomto případě interní předpisy samotných médií jako například etické kodexy. Některé z nich (především u veřejnoprávních médií) uvádí, že se budou vyhýbat stereotypům. Většina českých médií však tyto kodexy vůbec nemá. Máme jako čtenáři nějakou možnost chtít po médiích, která čteme, aby je dodržovala nebo aby je vůbec měla?
Samotné kodexy nic nevyřeší, pokud je nebudeme dodržovat, pokud se nezmění výchova ve školách, pokud na univerzitě nebude při výuce žurnalistů kladen velký důraz na etiku a pokud se nebudou eticky chovat ti, co vzory chování ve společnosti vytvářejí, to znamená hlavně politici, kteří jsou lidem stále na očích.
Právo přece není nic jiného, než suma pravidel, na které se společnost domluvila, že je bude dodržovat, ale k tomu musí být ve společnosti silná společná vůle, která tu – zdá se – chybí.
Teoretici médií Pamela Shoemakerová a David Reese v jedné ze svých prací píší o takzvaných mediálních rutinách, které jsou organizačními příčinami konstruování reality ve zprávách. Do jaké míry se právě ony projevují na opakovaném negativním zobrazování Romů a dalších menšin v médiích?
Existují dva druhy rutiny: jedna nastavuje řemeslné standardy (uvádění protikladných názorů, prezentaci dodatečných důkazů, používání přesných citací v uvozovkách, rozčlenění informace do přesného pořadí atd.) O tom píše třeba. Gaye Tuchmanová, která v roce 1978 vydala Making News, studii o konstrukci reality a v ní říká: „Ukázalo se, že posuzování zpráv je výlučná, posvátná dovednost, že je to jedinečná schopnost novinářů, která je odlišuje od ostatních.“ Jenže, taková dovednost se získává mnohaletou praxí. Propouští-li se z redakcí kvůli úsporám zvláště lidé starší, kteří mají vyšší platy, tato dovednost z redakcí mizí. O tom píší zase třeba Winfried Schulz či Elisabeth Noelle-Neumannová, která tvrdí, že publikum posuzuje média selektivně, ale selekce končí, jakmile v médiích nastane shoda, jakmile přestanou existovat možnosti výběru. Problém této druhé negativní mediální rutiny je velmi aktuální zvláště v době krize, kdy se stále snižují redakční stavy: redaktoři mají na vše mnohem méně času, a proto se do médií snáze dostávají různá klišé a zprávy v médiích jsou si velice podobné.
Za tento stav mohou ještě dvě skutečnosti. Za prvé to, že po dvou totalitách, kdy všechna média psala (většinou) stejně a byla jen hlásnou troubou ideologie, se lidé přestali dívat na předložené informace jen jako na jednu možnou verzi skutečnosti, kterou je občan nucen porovnat s jinými mediálními konstrukcemi a se svou zkušeností a na základě toho si pak učinit vlastní názor. Tato schopnost práce s médii se u nás zapomněla, zakrněla a tomu, co je v novinách či v televizi, se příliš věří. Společnost zpohodlněla, už neví, že něco se dovědět a něco si myslet je práce.
Další problém spočívá v obsazení redakcí: u nás některé deníky dělá jen 50 redaktorů. V sousedním Německu se diskutuje, jestli je možné vydávat prestižní deník s méně než 300 redaktory a The New York Times či Washington Post i po krizi dělá 1000 redaktorů.
Stereotypů ani předsudků se nikdy nezbavíme, nelze je vymýtit z naší mysli. Kudy ale může vést cesta k tomu, aby s nimi média pracovala tak, aby sloužily spíše pozitivně než negativně?
Stereotypů se skutečně nelze zbavit, dokonce patří k základním nástrojům žurnalistiky, protože zjednodušují chápání složitých problémů. Prestižní média ale musí zároveň stereotypy bourat. Tím ale, že je bourají, vytvářejí zase nové stereotypy, které pak bourá další generace: dynamická a vzdělaná společnost chápe vztah ke stereotypům jako nekonečný proces jejich bourání a tvorby.