„Pepřový sebeobranný sprej za 60,- Kč. Vzhledem k vyostřené situaci v Novém Bydžově nabízíme občanům sebeobranný pepřový sprej za dotovanou cenu!“ stojí na nenápadném lístku za výlohou obchodu s „ptákovinami“ nedaleko novobydžovského náměstí. Z něj i z vyjádření, která čteme v novinách, by se mohlo zdát, že šestitisícové město v Královehradeckém kraji je na pokraji války. Podrobnější seznámení s místní situací však ukazuje, že situace není tak zlá. Nový Bydžov se stal obětí osvědčeného tahu řady českých podnikatelů – obchodníků s chudobou – kteří sestěhovávají na jedno místo desítky až stovky chudých lidí (velmi často jde o Romy) z různých částí země a ty se snaží vyždímat do poslední koruny. Ještě výhodnější je, nechat své nájemníky zadlužit a z jejich naskakujících dluhů snadno bez práce bohatnout. Svou roli hraje i možnost snadného získání ubytování, které pro řadu Romů jinde není dostupné. Zprávy o tom se mezi širokými rodinami šíří a přijíždějí další a další lidé. Podobnou zkušenost za sebou mají ústecké Předlice, litvínovské sídliště Janov, Kladno s budovou bývalého Masokombinátu a řada dalších míst. Problém je, že sousedé i vedení měst se při řešení problémů, které takové seskupení chudých na jedno místo s sebou logicky nese, velmi často zaměří na „oběti“ a ne na „pachatele“ – pokud to takto obrazně můžeme říci. To se v současnosti děje i v Novém Bydžově.
Jedním z míst, kam se řízeně stěhují chudí, je v Novém Bydžově budova bývalé koželužny – šedý blok domů stojící naproti zimnímu stadionu u silnice směrem na Hradec Králové. V pondělním únorovém dopoledni jsou vstupní dveře otevřené, v chodbě leží reflexní vesta někoho, kdo se právě vrátil z úklidu města. Ani po zazvonění však nikdo nepřichází. „Patří to soukromníkovi, ale já ho neznám. Za jednu místnost tam lidi platí pět až deset tisíc korun,“ říká sousedka, která na dvorku vedlejšího domu právě věší prádlo. „My tady bydlíme v domě města a za tři pokoje platíme kolem pěti tisíc,“ dodává.
„Zhruba čtyřicet procent zdejších Romů žije v bytech soukromníků. Zbytek v bytech města nebo ve vlastních domech,“ cituje z výzkumu o místní romské komunitě, který vznikl v loňském roce, terénní sociální pracovnice města Hana Stará. V Novém Bydžově podle něj v současnosti žije 377 Romů, kteří tak tvoří pět procent obyvatel města. Jejich počet v průběhu posledních pěti let mírně narůstá, strmě však roste počet těch, kteří se zde ubytovávají, aniž by se ve městě přihlásili k pobytu. Jde především o ty, kteří se nově přistěhovávají do domů soukromníků. Nemusí jít vždy o domy, část lidí se přistěhovala do bývalých garáží, kde za několik metrů čtverečních bez pitné vody platí majiteli tři tisíce korun. Nově příchozí jsou také nejčastěji zdrojem problémů, jak potvrdí téměř kdokoli ve městě. „My je často ani neznáme, vždycky si říkáme, co je to za cigány, odkud asi jsou,“ říká paní Balogová, která kolem oběda ve žluté reflexní vestě právě zametá ulice v okolí náměstí. „Vždyť to potvrdil i starosta, že se starousedlíky, nejsou problémy, že to dělají hlavně ti noví,“ přidává se Jan Tancoš, který ve městě nebydlí, ale už přes čtyřicet let žije v malém domku nedaleko odsud.
Berte herny útokem
Právě starosta Pavel Louda se na podzim, krátce po znásilnění mladé dívky, ze kterého byl obviněn romský mladík, stal jednou z hlavních postav na scéně. Vydal rázné prohlášení, ve kterém označil za pachatele násilných činů (tehdy ještě všechny, později svoje vyjádření upřesnil) novobydžovské Romy a začal zavádět sérii represivních opatření směřujících proti nim. Pracovníci sociálního odboru začali kontrolovat herny, koho z příjemců dávek v nich našli, toho zapsali na takzvanou bleděmodrou listinu lidí, které město přestane zaměstnávat na veřejně prospěšných prací (ty jsou častým zdrojem příjmu místních nezaměstnaných). Město zvýšilo počet městských strážníků a na čas zaplatilo pracovníky bezpečnostní agentury pro zajištění pořádku v ulicích. Kromě toho o pomoc starosta požádal poslankyni Řápkovou, která je známá svým represivním chováním a exekucemi dávek u lidí, kteří dluží městu, z Chomutova, kde působila před zvolením do sněmovny jako primátorka. Na svátek svatého Valentýna svolal do města setkání starostů dalších měst a obcí, na kterém se představí ty nejrepresivnější programy, které dosud napříč republikou vznikly a výstupem ze setkání bude prohlášení starostů, kteří požadují, aby jim stát „dal více pravomocí k řešení těchto problémů“. Jde například o možnost zabavovat sociální dávky nebo rozhodovat o povolení zřizování heren na území města.
Dlouhodobou sociální práci starosta Louda označil za neefektivní a rozhodl se pro posílení represe. Město již využívá několik fungujících nástrojů. Jejich posílení a zintenzivnění je více než žádoucí. Terénní sociální pracovnice města Hana Stará ve své kanceláři popisuje svou práci: „Mám zhruba 90 klientů měsíčně. S některými se setkávám často i několikrát týdně, s některými řeším jen dílčí věci jednou za čas. Ty požadavky a zájem ale musí přicházet z jejich strany. Většina lidí tu o mě ví, takže mě mohou kdykoli kontaktovat.“ Jako nejčastější problémy, které s klienty řeší, uvádí sociální pracovnice zadluženost a školní prospěch dětí. „Až devadesát procent zdejších Romů je někde zadluženo, nejčastěji u nebankovních institucí nebo nesplácením splátek. Pro některé vyjednávám splátkové kalendáře. Většinou se ale o zadlužení dozvídám až když už je dost pozdě,“ dodává Stará. Před několika lety dělali městští pracovníci letákovou kampaň do schránek, při které upozorňovali obyvatele na nebezpečné úvěry. Od té doby se k dospělým žádné podobné plošné varování nedostalo (s úskalími úvěrů jsou dnes seznamovány jen děti v nízkoprahovém centru). Zadlužování se zdaleka netýká jen Romů.
Získat peníze na zaplacení drahého nájmu nebo splácení dluhů je v kraji s vysokou nezaměstnaností a ještě jako Rom dost těžké. Potvrzuje to i paní Balogová: „Když o něco zažádám, to oni mě často i pozvou, ale jak vidí, že jsem Romka, většinou žádnou práci nedostanu.“ Před třemi lety město získalo dotace na projekt, při němž firmy zaměstnávaly čtyři dny v týdnu 12 Romů, v pátek pak chodili na rekvalifikační kurz. „Kurz dokončili všichni, polovina z nich dodnes pracuje na dlouhodobé smlouvy,“ popisuje terénní sociální pracovnice. O pokračování projektu však prý nebyl zájem, především ze strany firem a nakonec i ze strany města.
Nesnadná je pro novobydžovské Romy i situace ohledně vzdělávání. Ve městě jsou tři základní školy – dvě běžné a jedná praktická (bývalá zvláštní). Na tu chodí zhruba polovina romských dětí, kterých se týká povinná školní docházka. Druhá polovina chodí na obě běžné základky. Na praktické škole funguje asistentka pedagoga, 10-13 dětí pravidelně dochází na doučování v nízkoprahovém centru. „Hlavní problém ale je s přechodem na střední školu. V Bydžově je jen jedno učiliště, na některé obory je třeba dojíždět do Hradce. To je pro většinu rodin dost drahé a tak když dojdou peníze, děti přestanou do škol chodit a hlásí se na úřad práce,“ vysvětluje Stará. Podpora na jízdné je vyplácena až zpětně těsně před Vánoci, takže ji na cestování do školy využije jen málokdo.
Kdo je tady pachatel?
Za barevnými vraty naproti základní škole Karla IV. sídlí nízkoprahové centrum DoPatra. Jeden z hlavních nástrojů pro podporu zdejších Romů, který město rádo uvádí při všech příležitostech. Dva dny v týdnu má vyhrazené pro mladší děti od šesti do čtrnácti let, dva pro starší. „Do centra chodí průměrně zhruba šedesát dětí měsíčně, některé pravidelně, některé jen jednou za čas,“ popisuje vedoucí centra Hana Kočířová. Podle ní bylo i na účasti vidět, jak se dětí dotkly podzimní události a vyhrocená situace ve městě. Na konci roku se tak výrazně snížil počet dětí v centru, rodiče se báli je do centra posílat. Dnes už je podle všeho situace klidnější a počet návštěvníků se vrací k původním číslům. Událostem ve městě se přizpůsobil i program centra. „Letos je hlavním tématem prevence. Budeme zvát do centra policisty na besedy, pořádat programy o rizikovém chování. Začneme od obecností a půjdeme ke konkrétním projevům jako kyberšikana a podobně,“ říká vedoucí centra.
Město tedy má určitou zásobárnu programů pro práci s lidmi ohroženými takzvaným sociálním vyloučením. Některé fungují velmi dobře – jako nízkoprahové centrum – některé by mohly být ještě rozšířeny nebo doplněny – terénní práce, protidluhová kampaň, podpora zaměstnanosti. Některé však chybí úplně – rekvalifikace, pracovní poradenství, podpora přechodu ze základních na střední školy. K řadě lidí se tyto služby vůbec nedostávají, přitom jejich situace je opravdu složitá. Především u nově příchozích rodin, včetně jejich dětí, tak narůstá frustrace z toho, jak si udržet střechu nad hlavou, splácet narůstající dluhy a ještě si zajistit peníze na základní živobytí. Ta se poté může promítat v krádeže a někdy i v násilí a přepadávání.
Tlak města však mnohem intenzivněji míří na oběti tohoto stavu než na toho, kdo jej do velké míry zapříčinil. Na soukromé majitele domů a ubytoven je město prozatím krátké. „Známe je a snažíme se s nimi jednat. Ale jediné, co můžeme je, říkat jim, že se nám jejich počínání nelíbí, ale oni se nám maximálně vysmějí,“ říká ve své kanceláři vedoucí sociálního odboru města Daniela Lusková. „Těm lidem ale město nijak pomáhat nebude. Nemáme zájem pomáhat lidem, kteří tu nejsou hlášeni. Co bychom z toho měli?“ pokračuje úřednice, která má na dveřích vedle své kanceláře vyvěšenou cedulku „koordinátorka etnické problematiky“.
Město však není až tak bezmocné. „Minimálně může vytvářet dlouhodobý tlak na tyto majitele a snažit se, aby zajistili důstojné podmínky pro bydlení. Městský úřad může koordinovat své kroky s oddělením stavebního odboru či hygienickou stanicí. Město také může podporovat přechod těchto lidí do obecních bytů nebo ubytoven, vystavit azylový dům,“ říká Barbora Šolková z vládní Agentury pro sociální začleňování. „Příspěvky na nájem tak nebudou končit v kapsách soukromníků, ale vrátí se městu. Navíc toto bydlení může být podmínečně spojené s nutností zapojit se do některé ze sociálních služeb a přispívá tak ke zlepšení situace občanů. Městu se taková investice bohatě vrátí,“ dodává Šolková. Své si o tom myslí i citovaná paní Balogová. „Kdyby se město místo kontrolování heren zaměřilo na ty, co tu nejsou hlášení a řekli jim, že tu nemají co dělat, a na ty, co je sem zvou, bylo by to mnohem účinnější,“ zlobí se. Rozšíření a posílení stávajících služeb je zřejmé. Bez něj bude Nový Bydžov nadále městem, kde doutná nálož, která co nevidět vybuchne. A ten výbuch neoddálí ani stálá přítomnost policistů nebo šerifů najaté agentury v ulicích města.