"Ted nemam nekolik dni skolu. Neco se v ni rozpadlo a tak to tam opravuji. Nalozili nam ale ukoly na doma," rika plynnou anglictinou s lehkym ale srozumitelnym indickym prizvukem. Domaci ukoly ho ale moc neberou. "Radsi bych s vami nekam vyrazil," pokracuje. A presne to uz druhy den dela.
Baksis? Dekuju, nechci
"Rad se potkavam s lidma z jinych zemi, muzu jim vypravet a ukazovat, kam muzou jit," vypravi Viky v kavarne, kam jsme se vydali po navsteve chramu. Za sve pruvodcovani nic nechce, cimz se lisi od dalsich Indu, kteri si casto chteji nechat platit i za to, kdyz vam podrzi tasku.
Nedavno se Viky vydal na nekolik mit Indie s jednou japonskou turistkou. "Bylo ji jenom osmnact. Na ceste s ni me jednou chteli odvezt policajti, ale rekla jim, ze jsem jeji manzel, at me nechaji byt," rika a smeje se od ucha k uchu. Zustava s ni stejne jako s dalsimi turistickymi znamymi v kontaktu i po jejich odjezdu. Nedavno si totiz zridil ucet na Facebooku. "Kluci ze tridy s tim zatim moc neumeji. Ja se to naucil od jednoho z turistu, kteremu jsem koukal v kavarne pres rameno."
Laska napric kastami
Viky zije ve Varanasi u sveho dedy. Je tu lepsi skola nez v jeho rodnem meste, ktere lezi padesat kilometru odsud. Domu se tak podiva vetsinou tak jednou za mesic. "Az dodelam skolu, chtel bych se vratit domu a pracovat v tatove tovarne na zpracovani hedvabi. Treba jako ten, kdo navrhuje design vzoru na latky," priblizuje sve budouci plany. "Nase rodina je ze stredni kasty. Ta je rozdelena na osm skupin a my jsme v te treti odshora. Nejsem ani chudy, ani prilis bohaty," rika Viky. "Mam spoustu kamaradu z ruznych kast. Potkavat se s nimi neni problem. Ten by byl jen, kdybych si chtel vzit holku z jine kasty. To bych asi musel odejit z domu," potvrzuje Viky pretrvavajici fungovani kastovniho systemu v Indii (i kdyz podle ustavy z roku 1950 si maji byt vsichni Indove rovni).
Do skoly nepujde Viky ani zitra. Tentokrat opravnene, protoze maji mit volny den. Asi zase bude stat na rohu ulicky a cekat na nektereho z turistu, se kterym se da do reci tak jako s nami. Poradi mu, kudy se dat dal a zavede ho do dedeckova obchodu s korenim a vonnymi oleji. Tak vypada zivot dospivajiciho Inda, se kterym jsme se setkali behem nekolika dni ve Varanasi. Ukazuje trochu jinou podobu zivota nez pracujici a hladovejici dite, se kterymi se tak casto setkavame v nasich novinach a televizi (i kdyz Indie stale zustava zemi s nejvetsim poctem pracujicich deti na svete).
I v Indii vsak ziji mladi, kteri berou zivot do vlastnich rukou a kteri se v nem budoucnu doufejme neztrati. "Good luck, Viky," loucime se s nasim novym pritelem a sledujeme, jak mizi zpatky do spletitych ulicek sveho mesta.