Hlavním důvodem mého nesouhlasu je především spojení jména bývalého prezidenta s betonovou stavbou, která tunami šedé hmoty zaplavuje krajinu v širokém dalekém okolí. Vždyť právě to bylo jedním z témat, ke kterým se Václav Havel opakovaně kriticky vyjadřoval, ať už byl prezidentem nebo i po skončení jeho mandátu. „Před dvaceti lety jsem řekl, že naše země nevzkvétá. To bych dnes už říci nemohl. Naše země vzkvétá, ale občas dost divně. Všimněme si jen její viditelné tváře. Velké kusy naší krajiny podléhají jakémusi zvrácenému stavebnímu běsnění, které rozsévá po zemi nové a nové přízemní velkosklady, ohromná parkoviště, nákupní haly, průmyslové zóny, skládky, zábavní zóny, hypermarkety,“ napsal například bývalý prezident v článku ke dvacátému výročí sametové revoluce. Z toho důvodu mi spojení Havlova jména s betonovým ruzyňským monstrem přijde dost rozporuplné, ne-li zcela protichůdné.
V posledních letech je navíc ruzyňské letiště spojené například se spory s obyvateli okolních městských částí (Nebušice, Lysolaje, Suchdol) o dostavbě nové vzletové a přistávací dráhy. Ta byla před šesti lety prosazena přes námitky obyvatel i ministerstva životního prostředí poukazující na předpokládané překročení hlukových limitů do územního plánu. Jejich námitkám poté vyhověl Nejvyšší správní soud a změnu územního plánu zrušil. Dnes po zapracování stovek dalších připomínek a zpracování studie o dopadech na životní prostředí je dostavba naplánována na roky 2014 až 2017. Letiště tak rozhodně není symbolem společenského souladu ale spíše sváru.
Zamýšlenou privatizaci letiště, kterou měla zprostředkovávat konzultantská firma, nakonec zastavilo schválení zvláštního zákona o zákazu prodeje letiště. V něm poslanci přehlasovali veto prezidenta Klause, které by prodej umožnilo. To si myslím také nebylo ničím, co Václav Havel sledoval s povděkem.
Raději Havlovy sady
Abych však nezůstal jen u negativního vymezení se vůči nápadu uctít památku Václava Havla určitým typem „zvěčnění“, které si budeme moci každodenně připomínat. Jako mnohem vhodnější by mi v tomto případě přišlo pojmenovat po Václavu Havlovi některý z pražských parků. Stejně tak si dovedu představit Havlovy sady, které by naopak mohly být teprve vybudovány a díky kterým by naopak byla souvislá vrstva betonu narušena a místo ní by se do města dostala větší plocha zeleně.
Spojit s jeho jménem místo, kde se lidé přirozeně setkávají a mohou příjemně trávit svůj volný čas, mi přijde mnohem patřičnější než, aby Havlovo jméno neslo místo, které má většina z nás spojené se spěchem, nervozitou a čekáním na to, až bude vpuštěn tam či onam (nemluvě o nechvalně známé spojitosti s úrovní pražských taxislužeb, s jejímiž zástupci se přijíždějící setkávají často právě hned na letišti, a o které se v určitou dobu zmiňovala velká část turistických průvodců).
Chápu, že počet padesát tisíc podpisů je pro řadu politických představitelů signálem zvýšeného zájmu veřejnosti o určité téma (a možná i signálem přílivu voličských hlasů). Také to, že odmítnout podobný návrh v této chvíli může být politickým harakiri. Ale padesát tisíc sympatizantů v době sociálních sítí není až zas tak vysoký počet (jen pro ilustraci facebooková stránka Drsné a rasistické vtipy, která byla před několika týdny uváděna v tisku v souvislosti s rasistickými a xenofobními obsahy, měla přes 40 tisíc fanoušků a stránka, ve které jsou zesměšňovány mladé dívky fotící se před zrcadlem, jich má přes sto tisíc).
V případě rozhodování o tom, jak uctít památku prvního českého prezidenta po pádu komunismu, bych byl raději, pokud by převážila rozvaha a zdravý rozum než „hlas internetového lidu“.
Komentář vyšel ve zkrácené podobě 28. prosince 2011 v deníku MF DNES.