„To, že Cikán je dnes vnímané hanlivě, to není vina ani neonacistů ani Čechů ani Turků. To je v prvé řadě hanba Cikánů. Jejich dlouhá staletí pěstovaný životní styl a životní hodnoty chtěj nechtěj kolidují a kolidovaly s hodnotami ve všech civilizovaných zemích.“
„Dvě lesbičky ani dva homosexuálové prostě plnohodnotná rodina nejsou a být nemohou. To je táta máma, babička a dědeček, strejda a teta. Dvě holky s dítětem mohou být fajn rodina, ale tátu prckovi nenahradí. Dá se žít s jednou rukou, ale netvrďte mi proboha, že vám druhá nebude chybět.“
„Ano, Romové mají jinou mentalitu. Rasy skutečně jsou odlišné -Asiaté, Češi, černoši nebo Eskymáci se liší velmi výrazně: mají jinou tělesnou teplotu, jiný pach, jiné fyzické i duševní schopnosti.“
Kde myslíte, že můžeme najít výše uvedené věty? Na stránce Národního odporu? Ve volebním programu Dělnické strany sociální spravedlnosti? V deníčku nejmenovaného poradce ministra školství? Nikoli. Všechny tři odstavce se v posledním čtvrtroku objevily v článcích veřejně známého podnikatele v cestovním ruchu Tomia Okamury. V den svátku svatého Valentýna tohoto roku napsal na svém blogu na serveru iDNES první text věnující se Romům a dalším menšinám s názvem „Buďme politicky nekorektní!“. Ten se okamžitě vyhoupl mezi nejčtenější články serveru a do dnešního dne byl otevřený již více než 70 000 krát. K tématu se v příštích měsících ještě několikrát vrátil – v poznámce v rubrice Jak to vidí…, která vyšla ve všech vydáních regionálních deníků vydavatelství Vltava Labe Press a v dalším článku na blogu s názvem „Jsme občané a Češi, naučme se s tím žít“. I ten se začal lavinovitě šířit internetem. Je pravda, že na blogu publikuje Okamura řadu dalších textů, které se týkají i jiných témat – od vládních reforem přes zákaz Evropské unie používat název pomazánkové máslo až po nákladnost sčítání lidu. Ale opakovaná péče o téma soužití s Romy překvapuje.
Od popelnic k císaři
Jeho příběh je většině veřejnosti velmi dobře známý – syn české matky a otce s japonskými a korejskými kořeny se narodil v Tokiu, většinu života však prožil v Čechách. Část dětství strávil v dětském domově v Mašťově u Podbořan. V Japonsku začínal pracovat jako popelář a následně prodával několik let v tokijském kině v malém občerstvení popcorn a colu. Dnes jeho cestovní kancelář dováží do České republiky přibližně 100 tisíc turistů ročně. Při návštěvě japonského císaře v Praze měl u císaře osobní audienci jako symbol spojující Českou republiku a Japonské císařství. Jeho podnikatelské aktivity se od té doby rozšířili na provozování kamenné i internetové prodejny s japonskými potravinami, vydávání pivního magazínu, otevření Lolita butiku nebo vydávání knih.
Co tato veřejně známá osobnost svými texty z poslední doby sleduje? Jde z jeho strany jen o cílené připomínání a propagaci značky „Okamura“ (pečlivě naplánovanou na chvíli, kdy je v prodeji jeho nová kniha s názvem Uměni vládnout a kdy si zároveň na jeho stránkách můžete objednat 100 minutovou talkshow, ve které Tomio Okamura vypráví o rozdílech mezi cizinci a Čechy nebo o gastronomických zážitcích při jeho cestách po světě)? Nebo je jeho zájem hlubší a brzy se od něj můžeme dočkat i něčeho dalšího například jeho aktivního zapojení do politiky? A může se tak stát třeba na straně krajní pravice, která se tématům, která dnes Tomio Okamura nápadně často připomíná, také s oblibou věnuje?
Odborníci, kteří dlouhodobě sledují krajně pravicovou scénu v České republice, se v tomto odhadu neshodují. „Jeho kniha Umění vládnout vzbudila popularitu mezi částí lidí, kteří by mohli tvořit elektorát případné nové pravicově populistické formace v České republice. Ta by nebyla natolik zdiskreditovaná jako extremistická DSSS či subjekty „bez šťávy“ jako je D.O.S.T. Hlavním konkurentem – či možným spojencem – by tomuto uskupení byla zřejmě Suverenita Jany Bobošíkové,“ říká politolog Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity, který se dlouhodobě věnuje oblasti extremismu. „Těžko říci, přeci jen popularita mezi čtenáři nerovná se politická popularita. Navíc pochybuji, že by se našla nějaká politická strana, která by jej umístila na přední pole kandidátní listiny a prefereční hlasy v rozsahu, který by mu zajišťoval úspěch na národní úrovni, nezíská. Možná by byla situace jiná na lokální úrovni, tam by to ovšem předpokládalo angažmá v místních věcech,“ přidává opačný názor ředitelka organizace In-Iustitia Klára Kalibová, která se zaměřuje na právní podporu obětem trestné činnosti z nenávisti.
Pohled na facebookovou stránku Tomia Okamury ukazuje, že dostatek voličů by se možná našel. Jeho více než 4 500 facebookových „přátel“ je srovnatelných s počty facebookových sympatizantů vrcholných politiků, kteří na této sociální síti fungují, Petra Nečase nebo Zdeňka Škromacha. Naprostá většina příspěvků je pozitivních. „Pan Tomio Okamura má určitě namířeno do politiky a já budu jeho případný volič,“ vzkazuje zde jeden z fanoušků Jiří Strašil. Že mu politika není cizí ukazuje kromě článků na blogu a dvou knih i jeho nedávná kritika ministra spravedlnosti Pospíšila na politiky pečlivě sledovaném serveru Parlamentní listy. Reakce na své možné politické angažmá už si Okamura vyzkoušel na konci března, kdy po odchodu Michaela Kocába oznámil, že mu bylo nabídnuto místo ministra pro lidská práva v kabinetu Jana Fischera.
Tomio Okamura sám o důvodu, proč píše tyto texty a proč se začal soustředit na toto téma, ve vyostřeném rozhovoru s Barborou Tachecí v MF DNES řekl: „Já nevím, co je vaším cílem, ale mým cílem je nastolit debatu o tom, co zajímá 95 procent lidí. Já nechci nic čistit. To je přece hrozný! Jen chci, abychom v naší zemi byli všichni spokojení. Chci jen poukazovat na problémy a diskutovat o nich. Jinak ta xenofobie a rasismus fakt přijde!“
Pomozte si sami
Podívejme se podrobněji na zmiňované texty. Nachází se v nich totiž řada paradoxů. Nejprve se v nich autor ptá, zda je ve společnosti vůbec ochota řešit problémy Romů. Podle něj z nich žije spousta lidskoprávních organizací a jejich zlikvidování by je finančně ohrozilo. Na druhé straně se on sám stává jedním z těch, kteří o těchto problémech píší, aniž by navrhoval nějaká konkrétní řešení (nedej bože něco konkrétního sám dělal). Dělá si tak z celého tématu slušný „byznys“, ze kterého sice nezískává finance ale minimálně pozornost a zájem veřejnosti.
Další mylnou myšlenkou je Okamurova představa o jednolitém romském národu, který si dlouhá staletí pěstuje životní styl a životní hodnoty, které dle něj „chtěj nechtěj kolidují a kolidovaly s hodnotami ve všech civilizovaných zemích“. O roztříštěnosti jednotlivých romských skupin a často až vzájemné nevraživosti mezi nimi by autorovi pověděl kdokoli z Romů (pokud by o tom s nim před psaním svých článků vůbec někdy mluvil) nebo jakákoli základní literatura o tomto tématu. O jednolitosti tedy nemůže být ani řeč. „V Okamurových textech se objevuje předsudečné uvažování, populismus a jistá dávka xenofobie, kterou tu více, tu méně explicitně hájí tím, že on může, neboť má etnický background a vypracoval se z ničeho. Taková rovnice pochopitelně neplatí. Nelze individuálním úspěchem posuzovat reálné možnosti celé skupiny obyvatel, a zejména ne skutečné podmínky, které k jejich úspěchům či neúspěchům vytváří společnost či stát,“ říká k jeho textům Klára Kalibová.
Základní tezí všech Okamurových textů je, že Romové sami by se svým obrazem u zbytku společnosti měli být nespokojení, měli by mít zájem a chuť měnit jej k lepšímu. Ty možnosti mají už teď, jenomže je nevyužívají. Zde narážíme na principielní překážku. Většina z Romů, které má tímto pan Okamura na mysli, žije v prostředí takzvaného sociálního vyloučení, adaptovali se na životní podmínky toho místa, tak jak by se na ně adaptovala většina z nás (krásně to ilustruje článek Jiřího Soboty z pondělního Respektu o Jiříkově, chudé vesnici na Bruntálsku, kde se velká část obyvatel postupem času začala chovat úplně stejně jako Romové v těchto lokalitách – berou dávky, k tomu pracují načerno, nebo ztratili zájem a motivaci práci hledat, svou frustraci utápí pravidelně v alkoholu a nemají výhled do budoucna dál než v horizontu dnů či týdnů…Rom přitom v celém článku nevystupuje ani jediný). Bez pomoci ze strany sociálních pracovníků a dalších služeb, bez důrazu na kvalitní vzdělání a bez podpory podnikatelských aktivit a nabídek zaměstnání i v takto chudých regionech se z tohoto bahna člověk vyhrabe sám jen velmi těžko. Samostatná záchrana je tedy u těchto lidí spíše zázrakem (připomeňme ještě to, s jakou se v prvních čtyřech až patnácti případech potáže Rom, který se přeci jen rozhodne změnit svůj stav, najít si práci, půjčit si peníze a pořídit si bydlení…).
(Ne)volte jednoduchost
Tomio Okamura tedy hudruje nad výhodami pro určitou část společnosti („Parazitující Romy či bílé, přece nemáme neradi pro jejich pleť, ale protože nás krom jiného štvou jejich nezasloužené výhody oproti pracující a veřejně prospěšné většině a jejich parazitní styl života.“), ale že jde v mnoha případech o snahu vyrovnat příležitosti, které prostě a jednoduše rovné nejsou, nebo o pomoc lidem, kteří mají opravdu velké sociální problémy, které sami nevyřeší, to autor zřejmě nevidí. Nehledě na to, že taková investice v současnosti může ušetřit všechny náklady spojené s problémy těchto lidí v příštích x letech (zdravotní následky, odebrání dětí do ústavní výchovy, jejich věznění, apod.).
Bohužel žádných konkrétních návrhů kromě obecné výzvy „postarejte se o sebe sami“ se v ani jednom z dosavadních textů Tomia Okamury nedočkáme. Což je velká škoda, ale zřejmě to po něm ani nemůžeme chtít. Jak sám píše v závěru svého posledního článku: „Jsem jen politicky „neprozíravý“, málo vychytralý, málo vzdělaný a příliš jednoduchý, abych o jednoduchých věcech přemýšlel komplikovaně.“ Pro případnou politickou kariéru to není úplně nejlepší předpoklad – i když v českých luzích a hájích….