Čtu v telefonu krátkou zprávu od sestry uprostřed vánočního trhu na Náměstí republiky. Na situaci, která už člověku někdy prošla hlavou, by vlastně měl být nějak připraven. I tak to ale moc nezvládám. Je mi smutno. Dívám se kolem sebe. Lidé se míhají kolem mě. „Kdo z nich už asi tuhle zprávu ví,“ říkám si.
Odpoledne beru do rukou knihu Prosím stručně. Začítám se a pomáhá to. Mimo jiné docházím až řádkům napsaným na Hrádečku pátého prosince před šesti lety: „Celý život si prostě myslím, že to, co se jednou stalo, se už nikdy nemůže odestát, a tak vlastně všechno navždy trvá. Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost – buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, president, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel – tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.“
Mezi odpověďmi na otázky Karla Hvížďaly stojí vzkazy, které Havel jako prezident posílal pracovníkům své kanceláře. Jako třeba: „V kumbále, kde je lux, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila a nedráždila.“
Poprvé po delším čase se mi na tváři objevuje úsměv.
Večer. Před průchodem na Národní třídě stojí zástup lidí. Kolportérky Mladé fronty rozdávají speciální vydání s jeho tváří. Uvnitř podloubí už září ostrůvek ze svíček prokládaný fotografiemi a papíry s citáty. Uklidnění. Zapaluji svíčku, se kterou jsme před dvěma lety hodnotili celodenní program na kurzu pro skautské vedoucí zaměřeného mimo jiné na dobu od února 1948 do listopadu 1989. Na Václavském náměstí je plno. Dvě sochy pod Svatým Václavem drží mezi sebou černý prapor. Předčítají zde ukázky z Havlových knih a dopisů. Lidé tu chtějí být a chtějí být spolu.
Přesouvám se na Kampu, kde u břehu řeky hoří velká vatra. Ani já nechci být dnes večer sám. Na zdi vedle schodů visí prostěradlo se zeleným podpisem „Václav Havel“ a u něj červené srdíčko. Z reproduktorů hraje Patti Smith, občas si někdo stoupne za mikrofon a řekne cosi – vzpomínku na Václava Havla, poděkování, varování, nebo prostě jen, že je rád, že tu Václav Havel byl. Lidé stojí v kruhu kolem ohně, popíjí pivo nebo víno, kolem běhají psi. Říkám si: Na počest kterého z prezidentů světa by se takové setkání v den jeho smrti mohlo ještě konat? Myslím že žádného. Nijak mě to neuráží – naopak z toho mám dost příjemný pocit doprovázený potměšilým úsměvem s vědomím toho, že takováhle neformální a přitom pospolitá akce by se panu Prezidentovi líbila. „Kdyby to tu někdo černobíle vyfotil, skoro nepoznáte, jestli je to ze šedesátých let nebo ze současnosti,“ říká někdo z davu.
Cestou domů mi toho běží hlavou spousta. Za všechno snad jen, že: Odkaz Václava Havla nesmí skončit jen zapálením svíčky a nebo umístěním jeho fotky na facebookový profil. Ta každodenní práce na tom, aby věci kolem nás fungovaly tak, jak mají, abychom nebyli ticho, když s něčím nesouhlasíme, nebo se nám něco nelíbí, abychom byli ochotni na sebe vzít zodpovědnost a postavili se k problémům čelem, a nebo jen ta tolik potřebná nelhostejnost k událostem a jevům, které se nacházejí za „naší zahrádkou“, musí pokračovat i bez něj.
Těch chvil, kdy je možné se v tomto duchu projevit (a svým způsobem se tak přihlásit k Havlovu odkazu – i k odkazu řady dalších), je celá řada. Dějí se prakticky každý den. Jen často nemáme čas nebo náladu si jich všímat a mnohé proběhnou kolem nás, aniž bychom si jich stačili všimnout. Berme ztrátu světla z Havlova majáku, ke kterému jsme mohli směřovat, také jako příležitost: k vlastní plavbě. Ta může být bez opory o něco náročnější, ale může pokračovat s vírou, že známe směr, kudy by měla vést.
Pěkně to shrnul jeden z mých kamarádů, který k tomu dnes ráno napsal: „Jak mi „to“ pomalu celé dochází, připadá mi, že od včerejška musíme být tak nějak víc dospělí než doteď. Jako že už bez dozoru. Prostě doopravdy.“
Takže ještě jednou: Díky za všechno, pane Prezidente – zůstáváte s námi a my s Vámi…