Šel jsem na ten film s rozdílnými očekáváními – s obavou, jestli se režisér dokáže vypořádat se stereotypností a klišovitostí, která se k tomuto tématu přímo nabízí (to se do značné míry podařilo) a se zvědavostí, jestli se autorovi podaří ukázat silný příběh, který by i běžným divákům přiblížil složitost a provázanost problematiky sociálního vyloučení a života ve vyloučené lokalitě (to už se podařilo mnohem méně).
Takový obyčejný příběh
Výsledné dojmy se tak přelívají na škále od „zaplať pánbůh, že to není průšvih“ až po „škoda, je to tak trochu promarněná šance“. Jsem rád, že se Šulíkovi podařilo celkem věrně zobrazit východoslovenské romské osady a život v nich v řadě odstínů od romantických záběrů na vesnici, tance a hudbu až po negativní jevy jako jsou lichva, domluvené sňatky, krádeže a neposílání dětí do škol. Zaměření na přesnost zobrazení osad však bohužel o to více odnesl samotný příběh. Ten je totiž podle mě opravdu až moc jednoduchý, nepřekvapující, celkem jasně nalajnovaný a během celého filmu (snad z výjimkou závěrečné scény) nijak nevybočující z očekávaného scénáře. A to je podle mě velká škoda. Zrovna v případě tohoto tématu můžeme najít tolik silných příběhů, které divákem do jisté míry otřesou (a nemusí to být jen díky akčním nebo drastickým záběrům) a zároveň mu dokážou nabídnout i určité pochopení pro to, proč se tito lidé chovají v určitých situacích, tak jak se chovají. Někdy se v těchto případech diváci mohou přiblížit k hrdinům až tak, že se začnou sami sebe ptát „Jak bych se v podobné situaci zachoval já? Stejně?“.
K ničemu takovému u většiny diváků Cigána podle mě nedojde. Příběh filmu k tomu totiž nedává žádný důvod. Ve srovnání s příběhy, které se odehrály například v komiksové trilogii O pribjehi, nebo v krátkém dokumentu České televize s názvem Pepa, který byl promítán na festivalu Jeden svět, zůstala síla příběhu v Šulíkově filmu o několik stupínků níže. Některým českým a slovenským filmům by přitom větší obyčejnost a civilnost neškodily, zrovna u Cigána je jí ovšem zbytečně příliš. Je potom docela zvláštní sledovat, jak silný příběh i jeho zpracování ve filmu Kajínek dokázaly vytvořit vlnu pochybností i soucitu u tisíců lidí s člověkem, který byl pravomocně odsouzen za vraždu, u lidí, kteří byli bez soudu odsouzeni k tomu strávit většinu života v chudobě, se podobné pochopení vytvořit nepodařilo.
Dost těžké pohybovat se v těchto úzkých mantinelech muselo být i pro samotné účinkující herce (v tomto případě spíše neherce, a to myslím bez pejorativního nádechu). I jim bychom mnohem více věřili jejich váhání a rozhodování se, případné změny charakterů, pokud by jim to scénář umožnil. Takto zůstalo u prázdného ne-výrazu, který si hlavní hrdina dokázal udržet po téměř celou dobu formu (i to je vlastně obdivuhodný herecký výkon). Jednoduché šablony většiny postav jim bohužel nedaly žádný větší prostor k rozehrání se do situace, kdy se i neherci mohou dostat k překvapivým a velkým výkonům.
Radost z neposilování stereotypů tak po shlédnutí Cigána čeří lítost nad nevyužitou příležitostí síly příběhu. Čeho je víc nedokážu v tuhle chvíli říct. Třeba se s odstupem času misky mých hodnotících vah nakloní na jednu či druhou stranu…