V posledních měsících jsme totiž stále častěji svědky návrhů, které v konečném důsledku povedou k vyřazování slabších a méně úspěšných žáků z hlavního vzdělávacího proudu. Už tak dost výběrové české školství tak podle všeho míří ještě k většímu elitářství, které nás všechny ve výsledku může přijít pěkně draho.
Na první takový nástroj přesně poukazuje Jana Straková v posledním čísle Respektu. Je jím plánované testování vědomostí žáků pátých a devátých tříd a sestavování žebříčků úspěšných a neúspěšných škol na základě výsledků těchto testů. „I když se v systémech, které staví na plošném testování, průměrné výsledky žáků v testech zlepšují, neděje se tak u všech žáků. V Británii například zjistili, že u 10 % nejhorších žáků žádné zlepšení nenastává. Pro školy totiž není zajímavé se těmto dětem věnovat, neboť nemají šanci, že dosáhnou minimální hranice výkonu, a tedy nemohou pozitivně přispět k celkovému výsledku školy,“ píše Jana Straková. Připomíná i důležitost vzdělávání v jiných dovednostech než těch testovaných, jako například ústní vyjadřování, osobnostní a sociální kompetence.
Druhým takovým krokem je praktické zastavení většiny hlavních inkluzivních aktivit na ministerstvu školství. V relativně krátkém období byly zastaveny práce na dlouho připravovaném Národním akčním plánu inkluzivního vzdělávání (NAPIV) i na dokončení dvou vyhlášek – 72 a 73/2005 zabývajících se vzděláváním dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a poradenskými službami ve školách.
Tyto dokumenty měly českému školství přinést mnohem větší možnosti při podpoře dětí ze sociálně znevýhodňujícího prostředí, kterým mohou být vznikající cizinecké komunity nebo domy a čtvrti obývané dlouhodobě chudými (často Romy).
Namísto toho vidíme ráznější přístup podporující odsekávání „špatného masa“ ve prospěch snazší práce s „bezproblémovými“ dětmi.
Na sever, nebo na východ?
Před několika dny jsem seděl v obývacím pokoji svých přátel, české rodiny žijící ve Stockholmu a vyprávěli jsme si o tom, jak se daří ve školce jejich dětem. Vyprávěli o tom, jak školka, kam chodí jejich syn, přijala speciálního pracovníka po podezření, že několik dětí má problémy se sociálními dovednostmi (jedním z nich byl právě jejich syn). Ten se teď těmto dětem ve spolupráci s učiteli a rodiči může specificky věnovat a už v zárodku usilovat o nápravu vznikajících potíží a jejich plné začlenění mezi ostatní.
Samozřejmě dlouholetý vývoj, mentalitu, tradice a hlavně výchozí finanční podmínky obou zemí a jejich vzdělávacích systémů nejde úplně dobře srovnávat. Ale nemohu to nevzpomenout, i proto, že tomu není tak dávno, co jsme z úst českého ministra školství (tehdy jím byl Ondřej Liška) dost často slýchávali o severských školských systémech jako těch úspěšných, ke kterým by se české školství chtělo blížit (sám ministr se tehdy opakovaně setkával se svými skandinávskými protějšky). Dnes se, bohužel, podle všeho zdá, že se české školství vydává mnohem více na jih. Nebo na východ?
Podpořit, ne potopit
Jak z tohoto stavu ven? Jednoznačně opětovným nastartováním inkluzivních aktivit, na jejich smysluplnosti se shodnou odborníci na vzdělávání po celém světě. Jedním z hlavních cílů vzdělávacího systému by měla být podpora slabších žáků a snaha o jejich plnohodnotné rozvíjení spolu s ostatními, ne soutěžení o nejvyšší příčky měřené počtem bodů. Čeho jsme ale místo toho svědky? Po šesti týdnech dnes na ministerstvu skončil psychiatr Viktor Hartoš, který měl zpracovat koncepci speciálního školství. „Z pozice vedoucího týmu se nemohu odborně ani lidsky ztotožnit se současným postojem MŠMT k plnění závazků vyplývající z odsuzujícího rozsudku Evropského soudu z roku 2007, protože v něm nenacházím autentickou snahu přispět k řešení závažného celospolečenského problému, ale spíše tendenci spokojit se s jeho formálním řešením,“ napsal Hartoš v písemné výpovědi, kterou má k dispozici server Aktuálně.cz.
Spolu s tím se nedávno na veřejnosti objevily zprávy o zvažovaném přesouvání opakovaných propadlíků do praktických škol nebo o zřízení speciálních institucí zaměřených na práci s těmito dětmi (odděleně od ostatních).
Chlácholení, že „nešikovné maso musí pryč“ by nás v tomto případě nemělo utěšit.