Před rokem byla vaše škola takřka na černé listině za snahu vytvořit romskou třídu, teď jste dostali cenu za ukázkový přístup k začleňování romských žáků. Znamená to, že změny na českých školách jdou v této oblasti dělat takto rychle?
Pozor, to nebyl žádný zvrat během jednoho roku, ale tvrdá práce po dobu několika let. Začleňování romských žáků, z nichž někteří přicházejí do školy s různými druhy sociálního znevýhodnění, není jednoduchá dvouletá záležitost, ale běh na velmi dlouhou vzdálenost. Vidím to minimálně na maratón. Naše škola pracuje s romskými žáky už asi deset let. Ne vždy jich však přicházelo tolik jako dnes. Během posledních let začalo každoročně do prvních tříd nastupovat kolem deseti romských žáků, řada z nich pocházela z prostředí sociálního vyloučení, a to jsme už museli začít nějak řešit. Před pěti lety proto začal na škole pracovat klub Zeferino, který pomáhá s doučováním a vedením kroužků. Vloni mělo do první třídy nastoupit 20 dětí, z toho bylo 10 romských. Měli jsme obavu, že žáci majoritní většiny odejdou a ve třídě zůstanou pouze Romové. S vedením města jsme se domluvili, že uděláme dvě třídy. A až děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, což tedy nebyli jen Romové, získají návyky, které nezískaly v mateřské škole, uděláme třídu jednu. Dozvěděli se o tom novináři a druhý den vyšly v novinách zprávy o „černé a bílé třídě“ a bylo zle. Psali o nás, že jsme rasisti a diskriminujeme Romy, i když nikdo z nich ve škole nebyl. Rozhodli jsme se tedy rozdělené třídy nevytvořit. Návštěva z ministerstva školství i ministr pro lidská práva ale osobně zjistili, že vše je o dost jinak, než o tom psala média.
Co mohou ředitelé škol, kteří by chtěli začít se změnou přístupu k romským žákům, udělat hned ?
Je třeba úzce spolupracovat s romskými rodiči, vysvětlit jim, že děti do školy chodit musí a také individuálně podporovat každého žáka, který je nějakým způsobem znevýhodněný. Nám v tom velmi pomáhá klub Zeferino a naše školní asistentky pedagoga, které máme ve všech třídách na prvním stupni. Ve škole také začal pracovat regionální romský mentor, který má na starosti komunikaci a řešení případných problémů s romskou komunitou. Je to Romka, která má u romské komunity velký respekt. Velkou oporu máme ve vedení města, odboru školství a sociálních věcí. Po třech měsících každodenního kontaktu s vybranými rodinami, chodí jejich děti do školy pravidelně a jsou jen málokdy omlouvané.
Vaše škola také ukazuje, že obavy speciálních pedagogů, že by při redukci praktických škol přicházeli o práci nejsou odůvodněné. Kolik speciálních pedagogů dnes zaměstnáváte a kolik byste jich ještě případně mohl do fungování školy zapojit?
Přechod žáků ze sociálně slabších rodin praktické školy samozřejmě ohrožuje. Ve Valašském Meziříčí například
v loňském roce všechny romské děti nastoupily na naši školu a do praktické pouze jedno. Letos to bylo skoro stejné. Všichni žáci z první třídy postoupili do vyššího ročníku, což svědčí o tom, že jejich přihlášení na praktickou školu by bylo nesmyslné. Podle mého názoru by do praktických škol měli chodit pouze žáci mentálně hendikepovaní. Kvůli tomu byly přece zřízeny. V naší škole máme mnoho žáků s různými druhy sociálního znevýhodnění, ale ukazuje se, že se s nimi dá pracovat i v běžné škole. Zaměstnáváme zatím jednoho speciálního pedagoga a školního psychologa. Naše práce se sociálně znevýhodněnými dětmi je založena hlavně na asistentech pedagoga a nízkém počtu dětí ve třídách.
Jaká je spolupráce s rodiči s romských žáků? Novinář Tomáš Feřtek nedávno v článku a blogu na Respekt.cz psal o tom, zda právě úzké rodinné vazby, které jsou u Romů často oslavovány, nejsou tím, co je následně ve škole znevýhodňuje. Souhlasil byste s ním?
Spolupráce s rodiči romských žáků je dobrá. Ve Valašském Meziříčí nežije nijak početná romská komunita. Naším prvotním cílem je vysvětlit rodičům všech dětí, že je nutné, aby děti do školy poctivě chodily. Ve většině případů se nám to daří. Řada rodičů, včetně těch romských, se školou úzce spolupracuje, několik z nich jsme zapojili i do vedení kroužků. Jedna maminka pracuje jako regionální mentor, další romský rodič vede pěvecký kroužek, který má velké úspěchy. Jeden z jeho členů nedávno vystupoval na předávání cen Gypsy Spirit.
Jak se díváte na současný postup ministerstva školství v oblasti inkluzivního vzdělávání, kdy byla zastavena příprava Národního akčního plánu inkluzivního vzdělávání, odloženo přijetí dvou důležitých vyhlášek týkajících se práce sociálně znevýhodněnými žáky? Omezuje to nějak vaši práci?
Nemohu, ani nechci kritizovat práci ministerstva školství. To, že byla zastavena příprava Národního akčního plánu však považuji za nešťastné. Problém je také se zařizováním asistentů pedagoga. Grantová výzva bývá zveřejněna na konci roku a projekty jsou schvalovány až v následujícím kalendářním roce. Nikdy tedy dopředu nevíme s kolika asistenty můžeme počítat. Bez práce asistentů by přitom naše práce byla daleko složitější.
Co byste vzkázal ředitelům ostatních škol, kteří teď třeba zvažují, inspirovat se vaší školou a začít s intenzivnějším zapojováním sociálně i jinak znevýhodněných dětí?
Nemůžeme dávat rozumy, protože každá škola každé místo jsou specifické. Naší výhodou je, že většina rodičů zde chce, aby jejich děti chodily do „normální“ školy a na ty, kdo chodí do praktické školy, se dívají „skrz prsty“. To není všude stejné. Jak jsem již říkal, je třeba neustále intenzivně pracovat s rodiči. Do spolupráce je třeba zapojit i sociální pracovníky a pracovnice, podporovat školní přípravu a doučování, což u nás zajišťuje klub Zeferino, a nesmím zapomenout na asistenty pedagoga. Ti u nás odvádějí obrovský kus dobré práce.