Zato po brzkem ranim prijezdu do Quetty (mirili jsme tehdy z Iranu) nas privital samotny „prednosta stanice“ a pohostil nas cajem (tehdy jsem poprve pil caj s mlekem, coz se mi pak na par tydnu melo stat kazdodenim napojem).

Cesta do Lahore tehdy trvala asi 30 hodin. Pamatuju si jak po nekolikahodinovych prestavkach v poustnich oazach , kdy clovek temer cely vytekl a potni pory se rozsirovaly do nevydanych velikosti, tak kdyz se pak vlak znovu rozjel a skrze zamrizovana okna se do vagonu navalyly mracna prachu, tak tehdy jsem premyslel o stupnici spiny. Nejvyssi stupen spiny je, rikal jsem si tehdy, kdyz clovek k sobe prilozi pazi na telo a pak to nemuze odlepit.
Rad na tu cestu vzpominam. I na tu spoustu lidi, kteri se s nami davali do reci. Ale pozor na Lahore. tam to bylo pro me kruty az temer osudovy, tak jsem zvedav jaky zazitky budete mit tam.