Reklama
 
Blog | Václav Zeman

Quetta-Lahore: Den na trati

Kolem seste rano prijizdi nas ctrnact hodin poskakujici autobus do Quetty. Kolem se sbihaji ridici motoriks. Rozespali se nechavame dovezt na vlakove nadrazi, nad kterym prave zacina vychazet slunce. Mame jednu hodinu na to, koupit listek do Lahore. Ukazuje se vsak, ze jedna hodina na takovou proceduru na pakistanskem nadrazi nestaci.

"Mista s klimatizaci uz nemam," rika nam pan u stanku, kde se delaji rezervace jizdenek. "Vlastne jsou, je jich ale jenom pet," pokracuje a uprene se diva do pocmaraneho papiru pred sebou. Nas je sest, takze zkousime zjistit, jestli nekdo z nas muze spat na zemi nebo jet v economic class bez klimatizace.

Nasleduje vymena dalsich otazek a odpovedi. "Studentska sleva? Tu si musite zaridit v kancelari pred nadrazim. Ale ta je dnes zavrena. Otevre zitra v devet. Dalsi klimatizovany vlak jede zitra v osm." Mezi kazdou odpovedi stiha pan odbavit jednoho az dva cestujici.

Nakonec se ukazuje, ze na pet klimatizovanych mist nemame dost rupii. "Vymenit penize? To jde jedine v bance. Ale ta je dneska zavrena. Otevre az zitra," odpovida lehce podrazdeny pan.

Menime tedy plan a budeme cestovat druhym z dnesnich vlaku v neklimatizovane economic class. Na koupeni listku zbyva zhruba hodina.

Reklama

Prichazime opet k panovi. Na registracnim papiru nam pod sebe zapisuje cisla sesti sedadel a za necelou pulhodinu uz sedime v Quetta Expressu s listkem v ruce a dvema spolucestujicimi, se kterymi budeme sdilet dalsich 26 hodin. Vitejte na pakistanskych drahach na trati Quetta-Lahore.

Vyjizdime z Quetty. Za okny si ve slumu z platenych hadru hraji deti. Pousti draky, pobihaji v pisku a mavaji na vlak, tak jak to delaji deti snad na celem svete. Zprvu zajimava cesta spojena s pozorovanim krajiny a seznamovanim se se spolucestujicimi se brzy meni v dopoledni saunu. Slunce pali vic a vic. Vzduch ve vagonu se nehne. Navic asi po trech hodinach cesty se prestaly tocit vetraky. Tece z nas pot i na mistech, kde jsme ho v zivote nemeli. "Kolik tak muze byt stupnu?" ptame se naseho spolucestujiciho. "Tak ctyricet dva. Vydrzte do Lahore, tam se ochladite. Tam byva jen tricet devet," dozvidame se.

Po zapadu slunce zacinaji ve vlaku sustit pytliky a papiry. Dnes je druhy den ramadanu. Takze se muslimove mohou konecne najist (nekteri i poprve od vychodu slunce napit, coz povazujeme v techhle podminkach za neuveritelne sebetyrani).

Pridavame se s poslednimi usetrenymi plackami a feta syrem. Z otevrenych oken uz konecne zacina zacina vat vitr, ktery se nepodoba fenu. Vagon dosud pripominajici troubu zacina pomalu vychladat. Rozkladame lehataka a na pristi zastavce si kupujeme pakistansky caj s mlekem. Pet z nas se uklada ke spanku. Sesty je vzhuru a hlida batohy. Je pulnoc a nas pakistansky zeleznicni den konci.

Touhle dobou uz mame za sebou polovinu cesty…