Ta scéna byla tolik vypovídající. Starší žena stojí před skoro stejně starým Afričanem s dlouhými tmavými vlasy spletenými do dredů a třesoucími se rty mu potichu říká: „Já se vám omlouvám, myslela jsem, že váš syn moji dceru přemluvil, ale ona ho má opravdu ráda.“ Ve filmu London River, který jsem v minulém týdnu shlédl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti se setkaly dva rozdílné světy, o kterých se v posledních dnech tolik mluví – ona je křesťanka, matka, která se vydala do Londýna po útocích sebevražedných atentátník hledat svou dceru, on je muslim, otec, který dvacet let neviděl svého syna a taktéž ho hledá v londýnských ulicích krátce po útocích z 9. července. Oba se setkávají před bytem, kde jejich děti společně žily a pro oba je to dost překvapivé a těžké setkání.
Výborný příběh ukazuje vše, co lze u podobného setkání čekat – překvapení, obavy, neznalost, ale i jejich postupné překonávání, vzájemné poznávání a zbavování se prvotního strachu. I když film vypráví o události, která je více než šest let stará, přišel mi ve stínu nedávného masového vraždění v norském hlavním městě náramně aktuální. Po něm se v těchto dnech nejen v českých médiích opět rozhořela debata o možnosti či nemožnosti bezkonfliktního soužití různých kultur a o úspěšnosti modelu multikulturalismu, jehož vládní podporu jako motiv svého činu uvedl autor zběsilého řádění na ostrově Utoya.
Pastu do tuby nenacpete
České deníky se tomuto tématu věnovaly ze všech možných stran. Jako jeden z prvních vystoupil proti multikulturalismu překladatel a člen českých Svobodných Alexander Tomský. V Lidových novinách mimo jiné napsal: „Tvrdit, že nelze před islámskými přistěhovalci zavřít hranice, protože by šlo o diskriminaci, je nepochopitelné stejně jako představa, že velké množství zásadních „neobčanů“ nepovede k rozkladu společnosti. S islámským v podstatě marginálním terorismem si západní společnost poradí, otevřené hranice ji zničí.“
Mírnější byl v Mladé frontě DNES její reportér Milan Vodička: „Ale multikulturalismus není mrtvý. To je jen jejich další myšlenkový kiks (myšleno politiky). Pastu do tuby zpět nenacpete. Oni jsou u nás, my jsme u nich. To je realita. Když se budeme tvářit, že neexistuje, a nebudeme vážně mluvit o tom, jak s ní naložit, čekají nás jednou další malá Norska.“
Zajímavý prvek – potřebnost prohloubení debaty o nové evropské identitě – připomněl v Kavárně MF DNES historik Jaroslav Šebek: „Ozvěny norského masakru by však měly přispět také k seriózní debatě o problémech nalezení nové evropské identity a modelu soužití různých kultur a mentalit při zachování otevřené liberální společnosti. (…) Předmětem debaty by se měly stát nepříjemné otázky, v nichž se rodí třecí plochy mezi různými kulturami – jako jsou například chápání svobody, úcta k životu, funkce rodiny či mezigenerační solidarita.“
Seznamte se, prosím
Co si vzít ze změti všech těch textů, které se v posledních týdnech vymezují pro nebo proti multikulturalismu? A v čem vidím souvislost s úvodním příběhem? Z části souhlasím s Milanem Vodičkou – soužití rozdílných kultur je v dnešním světě opravdu neměnitelným faktem, který ani sebezapřísáhlejší nepřítel multikulturalismu v nejbližší době nezmění. Proto je třeba hledat možnosti a cesty, jak se s tím to faktem co nejefektivněji vyrovnat. Jednou z nejdůležitějších součástí těchto cest jsou znalosti a poznávání (tak jak k němu díky souhře náhod a osudu došlo u obou hlavních protagonistů zmíněného filmu). Setkávání s odlišnými kulturami bude vždy v první fázi spojeno s obavami a strachem z neznámého – to je zcela přirozené. Poznávání a upřímný zájem o odlišné kultury však může předejít řadě dalších nepříjemností a stresů. Věnovat bychom se mu měli již od dětství, čímž je tedy zřejmá potřeba informování o odlišných kulturách kolem nás už od školních lavic.
Téměř nikdo již dnes nepochybuje o tom, že podpora multikulturalismu nespočívá v oslavách a radování se z promíchávání kultur, které by měly být zachovány v úplně totožné podobě bez jakýchkoli požadavků na změnu a přizpůsobení se (v případě příchodu jejích příslušníků do hostitelských zemí). Zároveň však zůstává aktuální a živá původní idea multikulturalismu, která hovoří o obohacování jednotlivých kultur, které plyne z jejich společné koexistence a vzájemného poznávání.
Většina dříve otevřených států (nejen v Evropě) v posledních letech od své bezbřehé otevřenosti ustoupila a čím dál tím jasněji definují společný základ, který vyžadují po příchozích. Společná debata o společném evropském základu hodnot, po které volá Jaroslav Šebek, je zatím dost slabá, ale na národní úrovni jsou tyto požadavky většinou definovány dost přesně a příslušníci cizích kultur si tak mohou v případě zájmu o změnu země, ve které budou žít, vybírat i podle míry požadavků, která na ně bude kladena. Absolutní většina těchto požadavků se vylučuje s jakýmikoli extrémními formami ať už politického nebo náboženského smýšlení, takže opravdu jde ve většině případů především o možné soužití kultur v rámci definovaných pravidel a hranic.
Oba zmíněné přístupy se vejdou do výzvy, kterou ve slovech, která následně obletěla celý svět, popsal norský premiér Jens Stoltenberg: „Tento útok mířil na základní hodnoty norské společnosti, tedy na demokracii a otevřenost. Odpovědí na něj bude více demokracie a ještě větší otevřenost.“ Demokracie jako zřetelně definovaný systém hodnot a základních pravidel a otevřenost k těm, kteří jsou ochotni se k nim přihlásit a dodržovat je. Premiérova slova a souhlas většiny Norů s nimi potvrzují, že multikulturalismus se během svého vývoje výrazně proměňuje, ale rozhodně není mrtvý a nepotřebný.