Reklama
 
Blog | Václav Zeman

Je pozdě plakat nad zakázanými odposlechy?

Šéfredaktoři českých deníků (a nejen oni) hlasitě kritizují parlamentem napodruhé schválenou novelu trestního řádu. Zveřejnění přepisů policejních odposlechů bez souhlasu dotyčné osoby může podle ní stát novináře až pět let vězení nebo pět milionů korun. Nikdo z šéfredaktorů se však bohužel neptá: Co jsme mohli dělat lépe my sami?

Českou mediální scénou aktuálně zahýbaly dvě události se společným jmenovatelem – mediální zveřejňování nahrávek (nebo jejich přepisů) upozorňujících na nekalé praktiky mocných.

První událostí bylo zamítnutí stížnosti reportérky deníku Aktuálně.cz Sabiny Slonkové proti pokutě, kterou dostala za odmítnutí prozradit zdroj, od něhož získala nahrávku schůzky kancléře prezidenta Jiřího Weigla a lobbisty Miroslava Šloufa v pražském hotelu Savoy těsně před prezidentskou volbou. Státní zástupce uložil loni v prosinci Sabině Slonkové pokutu 20.000 korun.

Toto rozhodnutí bylo jen roznětkou. Opravdovou bombu odpálilo až 162 zvednutých poslaneckých rukou, které přehlasovaly senátem vrácenou novelu trestního řádu. Podle ní (platit by měla začít od 1. března, pokud ji nevetuje prezident) hrozí novinářům, kteří bez souhlasu dotyčné osoby zveřejnili znění policejních odposlechů, až pět let vězení nebo pětimilionová pokuta.

Přesné znění novely trestního řádu je:

Reklama

Nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu zjištěné na základě příkazu podle § 88a, nebo informace získané sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 2 a 3, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem.
Za zveřejnění osobních údajů, podléhajících zákazu zveřejnění, lze fyzické osobě uložit pokutu do 1 000 000 Kč, pokud se tak stane tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, lze uložit pokutu do 5 000 000 Kč.

Syndikát novinářů k tomuto rozhodnutí poslanců vydal prohlášení, ve kterém mimo jiné stojí, že: „pokud zákon začne platit, podá syndikát stížnost k Ústavnímu soudu, protože novelu trestního řádu považuje za nepřípustný zásah do práva na svobodu projevu."

Na rozhodnutí sněmovny také velmi emotivně reagovali sami šéfredaktoři nejčtenějších deníků.

Robert Čásenský z MF DNES:

Rozhodnutí Sněmovny je dokonce moc špatné. Ukazuje totiž, že když se to hodí, jdou veškeré principy stranou. Svobodu tisku necháme kňučet v koutě, jen aby nám ten tisk nestrkal nos do hovorů o milionech.(…) Parlamentní náhubek sice novinářům jejich práci zkomplikuje, ale slepé a hluché z nich stejně neudělá. Na to se, myslím, vážené političky a vážení politici, těší marně.

Petr Závozda z Aktuálně.cz:

Je příznačné, že ve sněmovně, která často obtěžuje veřejnost bezobsažnými spory a hádkami, se pro paragrafy zamezující uveřejňování odposlechů našla velká shoda.(…) Redakce Aktuálně.cz bude na legislativní zmetky a zákony, které šikanují novináře i kohokoliv jiného, dále upozorňovat. Stejně tak bude informovat o prolínání ekonomických a politických zájmů, vazbách politiků na lobbisty i podsvětí.

Jediným z novinářů, kdo se prozatím vyslovil pro schválení zákazu uveřejňování odposlechů byl Štěpán Kotrba v Britských listech:

Stav, kdy celé kopie spisů byly, převázány růžovou mašlí, distribuovány selektivně do redakcí ke skandalizačnímu použití takovým "křepelkám", jako Kmenta či Slonková, nemohl přežít dlouho. Snad nikde neexistuje právo novinářů zasahovat do soudního procesu dříve, než soud pravomocně rozhodne. A nikde není možné bez rizika postihu zveřejňovat odposlechy policie či tajných služeb dříve, než je projedná soud.

Štěpán Kotrba ve svém textu dále uvádí, že čeští "investigativní" novináři a bulvár se pasovali do role žalobců, soudců i katů a nechali si přitom vnucovat agendu někým v pozadí, kdo tahá za nitky a rozesílá do redakcí kopie spisů a disky s odposlechy. Bohužel neuvádí ani jeden konkrétní příklad koho tím má na mysli. 

Co jsme si navařili…

Bohužel nikdo z novinářů a jak je vidno tak ani ze zákonodárců se podrobněji nezabýval otázkou, zda svůj díl viny nesou sama média.

Především se jedná o to, zda dostatečně využívají možnosti vlastních autoregulačních opatření, jakými jsou například etické kodexy a jiné vnitřní předpisy jednotlivých redakcí.

Práci se získanými přepisy policejních odposlechů sice podrobně nepopisují ani Produkční směrnice BBC udávané jako vzor všech autoregulačních dokumentů. V části věnované právním záležitostem se však zmiňují o důležitém aspektu, který se odposlechů často týká. Většinou jde totiž o materiály získané v rámci vyšetřování dosud neukončeného případu. Produkční směrnice BBC k tomu udávají:

Žurnalistům BBC hrozí největší nebezpečí ve věci pohrdání soudem v těchto situacích:
I. Vysílání obrazů nebo komentáře zaznamenaného mimo soudní dvůr, jež by mohlo ovlivnit ty, kteří jsou zainteresováni v "aktivním" případu, tj. soudci, porotci nebo strany v dané akci.
II. Vysílání materiálu, který by mohl ovlivnit přístup jedné ze stran k případu.

Žádný takový požadavek v kodexech českých médií nenajdeme. Blíží se k němu jen Etický kodex České televize, který se však naopak spíše snaží obhájit to, proč by televize podobné materiály uveřejňovat měla.

14.1 Česká televize je povinna respektovat zásadu presumpce neviny, z níž vyplývá, že až do pravomocného výroku o vině se na člověka hledí jako na nevinného a nelze mu přičítat spáchání trestného činu nebo přestupku. Zásada presumpce neviny na prvním místě zavazuje státní orgány
a nelze ji ve vztahu k povinnostem České televize vykládat tak, že zabraňuje informovat diváky o podezření z kriminálního jednání konkrétního člověka, případně publikovat svědectví osob a informace o postupu státních orgánů v rámci trestního, případně přestupkového řízení.

Ostatní česká média, která nejsou vedena k autoregulaci díky své podstatě médií veřejné služby, se s problematikou, kdy uveřejnit přepisy odposlechů, vyrovnávala po svém. Snaha o přízeň publika a co nejvyšší prodaný náklad tak často vedla ke zbytečně častému uveřejňování těchto přepisů i v případech, které měly k veřejnému zájmu docela daleko. V nánosu méně podstatných zveřejněných odposlechů, které následně vydaly na knihy nebo divadelní představení, tak zapadla důležitost těch zásadnějších jako například telefonáty podnikatele Mrázka, ve kterých mluví o ministru Langerovi.

Česká média se tak bohužel nechala do velké míry sama zahnat do kouta. Jednak nadužíváním uveřejňování odposlechů, které politiky vydráždilo jako býka na corridě. Druhak především tím, že si pravidla pro užívání odposlechů nenastavila transparentně sama včetně postihů za nedodržení těchto vlastních pravidel.

Celá tato procedura a tlak z vlastní redakce by možná vedly k menšímu počtu uveřejněných odposlechů a tak by možná nedošlo k jejich úplnému zákazu. Kdyby tato pravidla sama nastavila česká média, nemuseli by dnes šéfredaktoři českých deníků plakat nad rozlitým mlékem. Čímž ovšem nechci souhlasit se zákonem zakazujícím jakékoli uveřejňování odposlechů. Nad tím se mi chce plakat ještě víc…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama