Vezměme tuto hypotetickou seriálovou scénku, vložme ji do reality současné české politiky a podívejme se na ni trochu podrobněji. Jméno premiéra dnešní vlády úředníků na kandidátce Strany Zelených totiž není až tak nesmyslným projektem, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Hledá se Spasitel
U veřejnosti aktuálně nejpopulárnější politik v zemi by totiž mohl straně balancující na hraně volebního zisku potřebného pro vstup do Poslanecké sněmovny přinést velmi důležité hlasy. Právě ty by ve finále mohly zeleným pomoci se do parlamentu dostat. Zelení dnes kromě vnitřních sporů bojují především s psychickým blokem svých voličů, kteří váhají, zda jim svůj hlas znovu dát a obávají se, že zelení se do parlamentu nedostanou a jejich hlas tak přijde vniveč (respektive si jej rozdělí ostatní parlamentní strany). Jan Fischer by mohl tento blok odstranit a vrátit voličům zelených ztracenou odvahu.
Strana zelených se i za své prozatímní krátké parlamentní působení ukázala jako důležitá součástka zdejší parlamentní demokracie. Na její význam upozornil v komentáři posledního vydání Respektu James de Candole. Jde o jednu z malá stran, které nerezignovaly na vzájemnou kontrolu politických subjektů a snahu o transparentnost, ať už při přípravě zákonů nebo při zadávání veřejných zakázek. S čistým štítem vyšli její poslanci i při pokusu novinářů MF DNES o ovlivnění příprav loterijního zákona ve prospěch majitelů heren a sázkových kanceláří.
V případě volebního úspěchu Zelených by strana mohla vytvořit středopravicovou koalici s ODS a TOP 09, v případě potřeby i její ještě duhovější verzi s KDU-ČSL. Taková koalice by mohla pokračovat v započatém reformním nakročení, které však stále rozhodně neskončilo došlápnutím. Jan Fischer by se v takové koalici asi nestal premiérem. Ale mohl by určitě pomýšlet ne vedení některého ze silových ministerstev, například ministerstva financí nebo hospodářství. Ve spojení s případným návratem Karla Schwarzenberga na post ministra zahraničí by se tak rýsovala velmi zajímavá vládní sestava, která by za určitých okolností byla schopná začít vracet lidem důvěru ve fungování politického systému postaveného na silných kredibilních osobnostech. A to je dvacet po listopadu 1989 více než lákavá představa.
Kdy zezelenat?
Problémem pro námluvy zelených by mohla být Fischerova komunistická minulost. Na tu je stranická základna zelených obzvlášť háklivá. Pokud by se však často rozhádané straně podařilo tuto premiérovu černou tečku překousnout, mělo by jí to dlouhodobě přinést více plusů než mínusů. Pro Ondřeje Lišku je proto možnost zkusit na svou kandidátku získat současného premiéra minimálně zajímavým podnětem k zamyšlení.
A kdy by se celá akce „Zelený Fischer" mohla uskutečnit? Určitě ne v nejbližších týdnech ani měsících. Oznámení kandidatury premiéra nepolitické vlády na kandidátce jedné z parlamentních strany by totiž znamenalo prakticky jistý konec této vlády. A to si Jan Fischer, který dokončení mandátu vlády nadsadil i nad křeslo eurokomisaře v Bruselu, nemůže dovolit (důležité je pro něj i přijetí státního rozpočtu na příští rok). Zároveň by však bylo třeba oznámit vše dostatečně dopředu, aby se Fischer mohl dostatečně zapojit do předvolební kampaně a přesvědčit dostatečný počet váhajících zelených i nezelených voličů. Ještě je třeba myslet na to, aby i po pádu vlády nebylo třeba hýbat s termínem červnových voleb. Ideální dobou se tedy ukazuje březen nebo duben příštího roku.