Politická mapa se po tomto víkendu zároveň dost překreslila. Těžko už můžeme mluvit o tom, jestli převážila levice nebo pravice, když došlo k úplně nové situaci a na politické scéně je dnes de facto třiceti procentní rovnováha mezi třemi skupinami: levicí – pravicí a protestními populistickými skupinami, které nejsou vyhraněné ani nalevo ani napravo (sami to možná ještě neví).
Pan Čistý vs. Pan Důvěryhodný
Volby podle mě potvrdily ještě jeden fakt – velká část českých voličů nevolí podle programů nebo podle témat, které jednotlivé strany před volbami zmiňují, ale podle osobností a jejich obličejů. K úspěchu strany tak stačí tvář jedné výrazné osobnosti, která je pro voliče důvěryhodná, doplněná o několik dalších více či méně známých lidí. Ti už však hrají spíše roli komparsu, než že by rozhodovali o větším úspěchu své strany. Osobnosti Andreje Babiše a Tomia Okamury a toho, co za nimi táhlo jejich voliče, by jistě stály za podrobnější rozbor. Většina voličů v sociologických šetřeních uvedla, že rozhodujícím faktorem při rozhodování, koho volit, je pro ně poctivost a důvěryhodnost kandidátů. Je to často však jenom určitý pocit důvěryhodnosti vyvolaný billboardy nebo vystupováním v médiích, který se může dost brzy rozplynout. Vzpomeňme si na Pana Čistého z ODS a jeho hořký konec.
Protestních hlasů vycházejících z frustrace a naštvanosti lidí, kterých se dotkla finanční krize i sociální reformy pravicové vlády je v České republice mnohem víc, než jsme si dosud byli ochotni připustit. Petr Holub v komentáři na Aktuálně.cz píše: „Nespokojenost s pravicovou vládou byla příliš velká na to, aby se bývalí pravicoví voliči spokojili prostě s tím, že předají hlasy tradiční opozici.“
Víme, co je špatně
Co je také dalším zajímavým postřehem, který si odnáším z těchto voleb, je ten o kolik slabší je domnělá sílá takzvaných seriózních médií. Ta se sice před volbami docela podrobně věnovala rozborům programů i minulosti obou populistických lídrů. Výkony jejich lídrů v televizních i rozhlasových diskuzích také nebyly nijak převratné. Na zvrácení naštvaného hlasu lidu to však, jak vidno, zdaleka nestačilo. Ten se totiž zřejmě tvoří (a je vydatně posilován) v médiích úplně jiných. Mám tím na mysli české bulvární deníky, a svět prezentovaný a vytvářený na komerčních televizních stanicích. Jejich zpravodajství (každodenní Krimi zprávy) v jejich divácích každý den posilují přesvědčení o špatném světě, ve které se vraždí, přepadává a rozkrádá a politici v tom hrají první housle. Takové zprávy často nenabízejí žádné východisko, jak z toho ven, co se může změnit, kromě toho, že je všechno špatně. Přesně takovou rétoriku pak převzali oba populisté a u voličů se to setkalo s úspěchem. Velmi zajímavé je v té souvislosti i vyjádření ředitele agentury TNS AISA, který v povolebním studiu ukázal, jak skokově narostla popularita hnutí ANO krátce po vystoupení Andreje Babiše v Show Jana Krause na televizi Prima. Roli bodrého glosátora si bohužel ponechal i do mnohem vážnějších předvolebních debat. Podobný náhled na svět reprezentují i české bulvární deníky. Oproti bulváru ze západních evropských zemí, které sice dodržují formu bulváru, ale přitom představují i jasné politické názory, trefně karikují chování politiků, český bulvár zůstává u kritizování a zesměšňování (doplněný kauzami ze života celebrit, psané často na jejich vlastní objednávku).
Výsledkem tohoto koktejlu namixovaného z frustrace z vlastní sociální situace, nedůvěry v politiky i politiku a jeho posilování na místech, která spoluvytváří naši představu o okolním světě, je sázka na nové mesiáše, kterým významná část populace uvěřila to, že s nimi bude líp. Čekají nás zřejmě nelehké roky přesvědčování se o tom, jestli se jim to bude dařit…